O enkaustice
O olejomalbě, akrylu, kresbě a dalších technikách současného výtvarného umění už pravděpodobně všichni, i ti méně zasvěcení, slyšeli. Ale o enkaustice jste zřejmě neslyšeli už dlouho. Pro mnohé je to možná i úplně nový termín, pod nímž si nic moc konkrétního neumí představit. A není na tom nic špatného.
Z historie
Enkaustika = od starořeckého kaustikos, neboli schopný hořet, vypálit, zahřát. Slovo encaustic se opravdu dá přeložit jako malovaný voskem.
Již název napovídá, že se jedná o techniku, při níž je velmi důležitým faktorem teplo.
Plinius
(celým jménem Gaius Plinius Secundus (23–79 n.l.) – římský aristokrat, vědec a historik, autor spisu Naturalis historia) – římský historik uvedl, že se enkaustická malba používala především pro malbu soudobých portrétů a pro vyobrazení mytologických výjevů. V době tohoto tvrzení k malbě používali zvlášť připravený a rozpuštěný včelí vosk, který se třel s přírodními barevnými pigmenty jako bylo např. dostupné uhlí. Ty vytvrzovaly příměsí šelaku a damarové pryskyřice. Vosk se horkem spojil a vpaloval do připraveného podkladu.
Fajjúmská oáza
Velká část řecké populace se usadila v oblasti fajjúmské oázy poblíž Káhiry v Egyptě, což byl následek tažení Alexandra Velikého v roce 330 př. n. l. a následného převzetí vlády Řeků nad Egyptem. Řecký vliv na kulturu a umění se začal projevovat v helénismu, avšak i egyptská kultura, život a zvyky ovlivňovaly řecký lid. Řekové například přejali obřad mumifikace. Přes sarkofág zesnulého byl vystaven jeho portrét vytvořený pomocí enkaustiky.
Fajjúmské (mumiové) portréty
Jsou to dřevěné desky, které se našly cca 100-300 let n. l. v Egyptě (zejména okolí měst Hawara a Antinoopolis) pocházející z dob římské nadvlády. Z pohledu umělecké tradice mají tyto obrazy původ spíše v řecko-římském umění než v egyptském. Portréty jsou k vidění v muzeu v hlavním městě Egypta v Káhiře. Je to nejvýznamnější a nejzachovalejší sbírka, která čítá kolem 900 maleb. V této sbírce byly i temperové barvy, ty se ale dochovaly v nečitelných zbytcích.